Nedávno zavítal do mého oblíbeného brněnského divadla "Husa na provázku" můj neméně oblíbený básník J. H. Krchovský. Ačkoliv tento umělec svou láskou k mému rodnému městu příliš neoplývá, o mých sympatiích vůči němu se dá říci zcela opačné tvrzení.
V jeho dílech už léta zaznívá opěvování smrti, beznaděje, stagnace a hnusu. Leč srovnám-li jeho ranou tvorbu s tou novější, jistý posun či změna v chápání světa se tu přeci jen odehrála. Krchovský prokládá své verše marnosti větší dávkou vtipu, což považuji přinejmenším za osvěžující. A opomenu-li fakt, že místy panu mistrovi nebylo zcela při jeho přednesu rozumět, tento zážitek byl strhující a velmi věrohodný. Pan Krchovský má zvláštní, specifický hlas, kterému dobře vládne. Ví, na kterou hlásku udeřit tou či onou silou a kdy naopak sundat "šlapku z pedálu". Několikrát jsem se při poslechu jeho básní ocitla v paralyzovaném rozpoložení, tzn. že i přes fakt, že držím v ruce hořký vychlazený půllitr Plzně, čučím do blba (nikoliv na pana Krchovského) s pusou dokořán a dumám nad významem a pointou právě vyřčených slov.
Účast na tomto setkání byla ohromná. Celé představení trvalo asi hodinu a půl a nebýt toho, že se k závěru ona Plznička chtěla drát na povrch, mi k mému zármutku tyto poetické chvíle neskutečně utekly. Na památku jsme si do knihovny pořídili sbírku starších básní "Mladost - Radost" z let 1978-1981. Ráda bych zde uvedla moji oblíbenou báseň, při jejímž čtení mne mrazí až na zátylku...
JE MI ZLE, AŽ TÉMĚŘ KRÁSNĚ
přesto jdu spát, sfouk jsem svíci
ani čaj jsem nedopil
co chci, to vím celkem jasně
jenom nevím, jak to říci
abych to sám pochopil
Sen už dohrál... Cívka se snem
dokola se prázdná točí...
připadá mi víc než zcestné
k bezesným snům zavřít oči
Copak mohu mít se rád?
usínám, a nejdu spát
a přitom mi vůbec nikdo
nebrání v tom, abych spal!
a tak je to u mne se vším
- něco chci, a dělám všechno
jen abych to nedostal
/Zima 1978/