Love or something else

PEKLO ZAČÍNÁ, PÁNOVÉ

V čem nalézti se pravda dá?

V polibku jen chtíče touha

A vznešená slova lež ovládá

Proč hledáš ji vždy jen v mém klíně?

Dříve podobal ses slunci

Nyní pouhé rakovině

Není pravdy

Není lži

Tebe již není

Bohu děkuji

A sobě si sypu popel na hlavu

Ora pro nobis

Peccatoribus

Nunc et in hora mortis nostrae

Amen

VYZNÁNÍ

Vším jsi mi, můj milý,

vším, v co již nedoufala jsem -

záchranným člunem v moři, rozechvělým

hříchem i farářem,

jenž požehnání duši mé přislíbí,

a zažehne plamen v srdci mém.

Dříve dny bílé černota sála,

a všechny noční sny jal chlad

Tvé modré oči, šedých půltónů skála,

a třpyt očí jasu, její protiklad –

v krocích tance, kde noha stála,

Tys podzim, já Tvůj listopad.

Já sama jsem žila,

svět nářků a proseb hýčkala,

ústy do duše mrtvou vodu lila,

a smála se proto, abych plakala.

Nyní onen pláč a smích,

jen v city ryzí lásky se přerývá,

počínaje u rtů Tvých,

konče víčky, které pokrývá.

Jediné, co vytkla bych našemu spojení,

které jako první sníh hřeje dětské tváře,

jsou prodlevy v něm, zvaná loučení,

jak s květinou vloženou do herbáře.

NENASYTNÁ LÁSKA

Když jsem uzřela Tvé tělo prve,

v tu chvíli mi v žilách neteklo krve,

v tu chvíli se pro mne zastavil čas,

Tvé tělo jest krása ni jeden kaz.

Svícen co stál na polici,

osvětloval lože,

jeho jas se šířil rychle,

až na ostří nože.

Po něm moje povaha nesčetněkrát toužila,

v místech kde hruď se zvedá s dechem,

tam s ním má ruka kroužila.

Byť herci, což jen myšlenky,

v mé mysli si hráli,

tento čin mi přišel skutečný

jako válka králi.

Leč v ten večer můj lib pouhý

v Tobě našel původ,

nyní láska kráčí místy,

kde měl jít smuteční průvod.

TOHLE JE ASI LÁSKA

Byla noc

zde nečekaně

příběh právě začíná

následuje množství teček

to autor ovečky své napíná

...

Brouzdala bosou nohou u hřbitova,

koupala se v trávě

a tehdy vzpomněla si na milého,

dnes jsou tomu čtyři roky právě

Zběsilá, natrhala lučence

vzpomínky oběsit tak chtěla

na ztracenou lásku svoji

na spletenec umrlčího těla

V tom uslyšela něčí hlas

ó jak povědomý se jí zdál,

zazníval támhle, pak i blíž

to hlas milého - jako by stál opodál

Nevěřícně, kroutíc hlavou

rouhání svému oddána,

vzala dýku do své dlaně

uši řezavši si – propána!

***

S očima dokořán se pomodlila,

odpuštění však již neslyšíc,

vyčerpáním padla na kolena

větve bodaly jí křivou líc

Z očí krůpěj černé krve

vytryskl jak pramen naděje,

ač neslyšela více zvuků různých

hlas milého v ní stále je

Plazila se v bahně čpícím

hnilobou a trestem svým

když tu náhle před ní stojí

ON s pohledem ledovým

Křikem div že neskonala

plazivši se, ač jal ji strach,

vytáhla z kapsy známou dýku,

nyň zraku svého – vlastní vrah

Nevidomá, beze sluchu

stále po lese prchá v dál

by své výčitky zahnala tak

však les je dřevěný kriminál

Co prve druhu svému dopřála

za lásku jeho pouhou snad

Teď i jí je dopřáváno

tělo obklopuje vlhký chlad

Před svědomím neutekla

dohnalo ji snáze tak

do spárů temnot, probdělých nocí

osudem žít jako vlkodlak

Po čtyřech letech utrpení,

kdy život jeho byl sňat

rukou milenky povahy kalné

více než-li znásilněný vodopád

Konečně svobodný jest

tvář nastavuje paprskům slunečním

však když noc se náhle přiblíží

na Měsíc zpívá v rouchu smutečním

MAŽEŠ MI NA KRAJÍC KUS NOČNÍ OBLOHY

Mažeš mi na krajíc

kus noční oblohy

S každým soustem

se vzdaluji od naší Země

Proplouvám cizí galaxií

jako plankton mezi korály

Světélkuji

Stejně tak jako když

mě svlékáš

Propouštím otroky

v kapičkách ranní rosy

Šeptám Ti do ucha

ještě a pořád

a beru Boží jméno nadarmo

Hltám Tvůj dech a tělo

prodírám se jím

veskrz a napříč

Chci být jedna hmota

z níž vzešel celý vesmír