Zítra máme slučák s gymplem. Asi po 10 letech. A upřímně? Moc se tam netěším. Samozřejmě, že určitý lidi zase ráda uvidím, ale tyhle srazy obecně nedávám. Je to hlavně z důvodu nucené konverzace, což mi není vlastní.
Jako vždy dojde na takový ty klasický otázky tipu:
Kde pracuješ? Kolik vyděláváš? Co děláš? Proč to děláš, když Ti hovno platí? Ty nemáš vystudovanej Oxford? Kolik máš šklebáků? A kolik psů? Kolikrát seš rozvedená? Ty ještě nejseš vdaná?
Postupem večera se však charakter otázek pozmění:
Mělas už někdy oragsmus? Jakýho máš psychologa? Proč nemáš psychologa? To je lexaurin, co sis teď dala? Máš ještě? Proč se nebavíš? Už opravdu musíš jít? Pamatuješ, jak jsme se tenkrát ožrali, když jsme byli za školou? Nemáš nějakou trávu? Nezajdem pak ke mně?
Nakonec se počet otázek eliminuje pouze na věty rozkazovacího způsobu:
Objednej mi ještě panáka! Dej mi cigáro! Dej mi francouzáka! Hlídej dveře! Zavolej mi taxíka! Jdeme ke mně! Tak táhni!
Konverzace poté vygraduje zvolacími větami:
Jdu blít! Su moc! Už musím!
Kladu si tedy otázku, jestli je nutné tuto každopáteční rutinu absolvovat s lidmi, které vlastně ani neznám?
Jasně, že JO! Bude sranda! Už se těším na výrazy bývalých kantorů, až jim oznámím, že jsem měsíc na pracáku, bydlím v nájmu a stále nemám řidičák!
P.S. Nějak se mi vybavila jistá scéna z mého oblíbeného filmu "Vrchní prchni". Nevíte náhodou proč?